Vulkán Villarrica je jedním z nejaktivnějších, co Chile může nabídnout, a tak je nad jeho vrcholkem prakticky stále vidět obláček dýmu. Tedy, byl by vidět, kdyby nebyla mlha, a ta se teď, s nástupem podzimu, objevuje po ránu u jezer často. No co, někdy z toho mraku ale vylézt musí, my se nějakými mlhami nedáme odradit. V dohledu fotogenické a stále zasněžené sopky se hodláme zdržet několik dnů, jsou tu hned tři národní parky, mnoho vodopádů i jezer. A taky rezortů, Cabanas, restaurací a luxusních podniků. Jestli nám jezero Llanquihue a jeho okolí přišly jako snobárna a příliš poevropštělý kus Jižní Ameriky, okolí Pucónu i město samotné jsou v tomto směru rozhodně špička. Obří a pěkně hnusné (říká Ivča) obytné komplexy lemují pobřeží jezera Villarrica i okolí, světlovlasých lidí je tu nápadně mnoho, ceny vysoké. Ale za tu přírodu kolem nám to stojí. No věděli kdysi ti první Evropané, proč se usadit právě tady.
Víkendovou karanténu trávíme „doma“, v celodenním dešti doháníme resty jako daňové přiznání, prodloužení víz, zálohování fotek, všechny možné dokumenty k autu a další. Tedy poměrně nudné činnosti, ale ve společnosti dvou pejsků, kteří s námi obývají pláž. Dali jsme jim jméno Klubíčko a Pajda. Dokonce tu jsme se svolením majitele pozemku, který nás během víkendu navštívil a s úsměvem nechal na místě, proč měl ale na vycházce po svém kusu pláže, tady v aglomeraci Pucón – Villarrica přes rameno pušku, to je nám dodnes záhadou.
Když není karanténa, je tady toho opravdu hodně k vidění. Vydáváme se na trek po úpatí vulkánu, dokonce pod ním i přespíme v naději, že zahlédneme lávu. Villarrica ale momentálně dřímá, a tak vidíme tak maximálně trochu dýmu a červenohlavého datla magalenšského, a to hned v několika exemplářích. V soukromé rezervaci El Cani konečně vidíme Ivčiny vysněné araukárie, a to poměrně zaslouženě, neboť cesta k nim sice nebyla dlouhá, ale na vrstevnice bohatá. A tak po zhruba 1200 metrech vzhůru přichází araukáriový les a k tomu i výhledy na sopky Villarrica, Quatrepillán, Lanín a Llaima. Ale vstoupit do takového lesa není jen tak, stromy jsou pro domorodé Mapuche posvátné, a tak se jich prý musíme zeptat (araukárií neboli Pewenche), zda nás mezi sebe pustí. Stromy staré jako dinosauři jsou opravdu působivé a nádherné, někdy však i komické. Anglický název Monkey puzzle tree může mít hned několik vysvětlení, nám však ze všeho nejvíc připomínají větvě araukárie opičky s rukama nad hlavou.
Další krásné araukárie obdivujeme v parku Huerquehue, kde se k nim opět musí nejdřív nastoupat, pak už se procházíme nádhernými lesy mezi lagunami. Ony totiž araukárie ke svému přežití potřebují, aby přes zimu nasněžilo, takže v těchto zeměpisných šířkách jsou od výšky zhruba 1000 metrů nad mořem. V Pucónu si koupíme i semínka araukárií, které jsou nedílnou součástí jídelníčku Mapuchů. Syrové chutnají podobně jako čerstvý lískový ořech, uvařené zase jako jedlé kaštany. Není to špatné, do ranní ovesné kaše se hodí báječně.
Po skoro týdnu kempování střídavě na pláži u jezera a na louce nad městem (kde nám společnost dělaly nejhlučnější telata, co jsme kdy slyšeli) se znovu dáváme do pohybu. Potřebujeme nepozorovaně vyklouznout z komuny Pucón a přes několik karantén zase vklouznout do komuny Melipeuco, to vše se sanitárním pasem na trasu Chiloé – Alto Biobío. To znamená poněkud riskantní podnik (pokud by dotyčný kontrolující použil mapu), ale pro národní park Conguillio to stojí zato. A světe div se, ono to i vyšlo, kontroly nikde, kolem oběda jsme před branami parku, a dokonce rozmrzáme po prvním ránu s teplotami kolem nuly. S rangerem se dokážeme lámanou španělštinou domluvit na tom, že nás v parku nechá i přes víkend (i tady je víkendová karanténa, takže jsme příjemně překvapeni, že s tím nemá problém), pěkně na parkovišti u jezera, můžeme zůstat, jak dlouho chceme a ještě nám nechají otevřené záchody a přístup k vodě. Samozřejmě slibujeme, že ony dva dny karantény nebudeme chodit po stezkách, ale zůstaneme v dosahu našeho bydliště. I to vypadá na hezký víkend, i odpočinek je třeba, sanitární den se nám zrovna hodí a předpověď je sluníčková, už se vidíme u jezera, mezi araukáriemi…
Namalovali jsme si to pěkně, ale místní ministerstvo zdravotnictví si to představuje jinak, a tak necelou hodinu po naší báječné domluvě zjišťujeme, že i tato část parku jde ani ne za 48 hodin do karantény. Druhá půlka už v ní je týden. Nezbývá, než využít všechen čas co máme a vydat se prozkoumat krásy krajiny pod vulkánem Llaima okamžitě, s blesky a hromy nad hlavou. Naštěstí bouřka zůstává u hromů, blesků a pár krup a my si ještě odpoledne můžeme oběhnout kratší trasy. Nejprve projedeme lávovým polem, které tu vyrobila majestátní Llaima, obdivujeme všemožné laguny a pak už jsou na řadě araukárie. Chvíli nám vrtá hlavou, jak je možné, že tu araukáriemi projíždíme i po cestě, vždyť jsme přeci blíž rovníku, než v Pucónu a tam začínaly až nad 1000 metrů. Záhadu objasňuje pohled do mapy, tady jsme i v údolí výše než zmiňovaný kilometr. Ještě před setměním zvládneme výpravu k Araucaria Madre, stromu starému 1800 let. Paradoxně tato „matka“ všech místních araukárií je vlastně chlap, tedy strom mužského pohlaví. Proč se mu i tak říká matka, nevíme. Na noc zakotvíme u jezera Conguillío, jak nám určil ranger. Máme tu přístup k pitné vodě, na WC i k umyvadlu (marně vzpomínáme, kdy jsme si naposledy čistili zuby u umyvadla) a papoušky v korunách stromů jako bonus.
Ráno se budíme do mlhy, teploměr ukazuje krásných 0°C, a tak máme poměrně brzký start, pohyb musí být rychlý, jinak hrozí zamrznutí. Ale i když ještě v 9 teplota nestoupá, projíždíme znovu araukáriovým lesem a za mlhou hustou tak, že by se dala krájet, se objevuje vytoužené slunce. Vyrážíme na trek Sierra Nevada, který je prý ze všech nejkrásnější, a tak byl pro náš jediný den v parku jasnou volbou. A čím déle stoupáme, tím jsou výhledy krásnější. Samozřejmě tu jsou všude araukárie, mezi nimi ale už začínají zlátnout pabuky, je podzim, a tak jsou pohledy na okolní svahy ještě o něco kouzelnější. Zlatý hřeb je ale rudočerná sopka Llaima, která vévodí celému parku a my se na ni díváme přes araukárie a jezero Conguillío. Výhledy jsou to naprosto fascinující a jsme tu sami, jako většinou, první lidi potkáváme až při sestupu. Dole se mezitím u7dělalo léto a my se loučíme s jedním z nejkrásnějších míst, co jsme zatím viděli. S těžkým srdcem, ale i s radostí, že jsme alespoň na chvíli mohli pobýt a viděli tu nádheru.
A tak po několika měsících mezi jezery, řekami, zelenými lesy a ledovci nasedáme do našeho domova na čtyřech kolech a loučíme se s Patagonií. Zahajujeme taktický ústup na sever, který bude dlouhý a vyčerpávající, ale na jeho konci nás čekají další poklady And (a další lamy) a hlavně snad i méně karantén a omezení. Vzhůru na sever!
Nebojácný karakaro 
Za lamami podél And 